26.–27. října. I přesto, že Ernö Gerö odstoupil, povstání se rozšiřuje i do jiných měst. Jednotky maďarské armády přecházejí na stranu povstalců. Komunistický systém v Maďarsku přestává existovat, strana se rozpadá.

28. října. Premiér Nagy uznává povstání za národní demokratickou revoluci, ruší AVH.

30. října. V noci přijíždí do Budapešti sovětská delegace a domlouvá ustoupení vojsk. Zároveň však Sověti tajně připravují další ozbrojený útok.

Ákos Engelmayer (student maturitního ročníku):

Nedaleko mého domu, na Náměstí Szena, se shromáždili mladí povstanci. Připojil jsem se k nim.

Museli jsme získat zbraně proti sovětským tankům — láhve s benzínem. Benzín nám dával v drogerii prodavač, nechali jsme mu tam potvrzení. Potom jsem chodil po bytech v předválečném činžáku a prosil o láhve. V každém bytě se hnětlo několik rodin. Pamatuji si ženu se třemi dětmi, panovala tam příšerná bída. Žena se vzlyky vylévala do vany rajčatovou šťávu, kterou udělala na zimu, a dávala mi ty láhve.

Marian Bielicki (novinář):

Po setmění dorážíme k domu, ve kterém máme přenocovat. [...] Šedovlasá starší paní z prvního patra se dozvěděla, že přijeli Poláci a zve nás k sobě na čaj.

Stará paní říká: „Nikdo nesloží zbraně, dokud nebude jistota, že odejdou sovětská vojska. To říkají všichni - i komunisti i nekomunisti. [...] To je věc Maďarů a jen Maďaři je mohou mezi sebou vyřídit”.

[...] Za okny, ve tmě nabobtnalém říjnovém povětří kdákají kulomety, vyjou celými sériemi samopaly, hluše tkvílí země echem dělových výbuchů. Budapešť bojuje, Budapešť krvácí, Budapešť nezná klidu noci.